About Ella

10 Weird Facts About Me

25. april 2016 at 17:59 | Ella

Ahoj, vítejte u nového článku. Dneska to bude něco trošku jiného, než na co jste zvyklí a nejsem si úplně jistá, jestli bych tenhle článek měla vydat, ale tak aspoň bude sranda. Dneska se totiž dozvíte 10 divných faktů o mojí osobě. Jak říkám, sranda. Doufám, že po přečtení tohoto článku neusoudíte, že jsem naprosto šílená (ale to už asi dávno víte, že?) a nepřestanete tady chodit. No, hádám, že to brzy zjistíme. Těch faktů bych tady mohla uvést asi milion, ale pro začátek jsem vybrala pár základních, a pokud se vám to bude líbit (a příliš vás to nevyděsí), možná časem udělám pokračování, kde zjistíte, že jsem ještě divnější, než jste předpokládali. Tak co, jste připravení?

My Daily Routine

23. august 2015 at 13:19 | Ella

To se divíte, že jsem zase tady, že? Abych řekla pravdu, já taky. Včera jsem vytáhla svůj zápisníček, kde jsem měla napsané nápady na články. Nutno říct, že jsou to hodně staré nápady, jelikož tam figuruje měsíc leden a únor. To jsem blesk, že? Nicméně jsem si řekla, že bych konečně nějaký z těch článků mohla zrealizovat a abych se nemusela hodiny složitě rozhodovat, vrhla jsem se hned na ten první, což, jak jste asi vyčetli z názvu, je My Daily Routine. Asi o nebude úplně ideální název, protože něco podobného asi všichni znáte z YouTube, nicméně v mém podání půjde o naprosto nesmyslné bláboly o všem a zároveň o ničem. Všiml si ještě někdo toho, že strašně často používám slovo 'nicméně''?. Mě to právě teď při psaní tohoto článku docvaklo.
Když jsem tento článek chtěla psát poprvé, ještě jsem chodila do školy, takže moje dny vypadaly naprosto jinak. Ale jelikož mám momentálně období mezi střední a vysokou... Nějak jsem zapoměla, kam jsem tím mířila. Každopádně, tohle je taková "letní verze" mého života. Bože, já mám dneska fakt příšerné vyjadřování. Takže pokud mě vůbec nechápete a jde vám ze mě hlava kolem, vůbec nic si z toho nedělejte, já se taky nechápu. A zrovna teď je moje pozornost naprosto rozptýlená, protože z venku slyším písničku, kterou známa a ani za nic nedokážů řict, jakou. Taky znáte ten pocit, když hraje povědomá písnička a vy víte, že ji znáte, ale prostě si nevzpomenete, jak se jmenuje, nebo kdo ji zpívá? Ale to jsem zase odbočila. Takže pokud by se našel nějaký šílenc, kdo by chtěl nahlédnout do mého nudného života, tak prosím, jen směle do toho.

About Ella

12. january 2015 at 19:49 | Ella

Tak mě napadlo, že si zasloužíte nejdříve poznat, s kým máte co dočinění, než se rozhodnete, jestli tento blog za něco stojí, nebo ne. Proto se v tomto článku dozvíte něco málo o mojí maličkosti. Nepovím vám úplně všechno, protože nechce, aby tento blog někdy našel někdo, koho znám, ale myslím, že informace, které se vým chystám sdělit, jsou více než dostačující.

Narodila jsem se v roce 1996, takže mi stále je "skvělých" 18. Celý svůj život jsem se na tento rok těšila, protože jsem si myslela, že v den svých 18. narozenin nějakým zázrakem dospěju, ale to se moje mladší já šeredně spletlo. Ale odbíháme od tématu. Narodila jsem se v menším městě a spoustu let jsem byla jedináček, i když jsem velmi toužila po sourozenci, kterého jsem se nakonec skoro v devíti letech dočkala, ačkoliv to nebyla moje vytoužená sestřička, ale bratr, který však byl tak roztomilý, že mi to v té chvíli bylo jedno.

Jak už jste si asi všimli, jsem příšerný vypravěč, takže budu neustále přeskakovat. Prostě se s tím smiřte. Jako každá malá holka jsem zbožňovala panenky Barbie a ráda si hrála na princeznu, čehož velmi rády využívaly mé učitelky v mateřské škole, kde jsem velmi často hrála všemožné princezny v rádoby divadelních představeních. Tehdy ještě blonďatá jsem tu princeznu možná trochu připomínala a spousta dalších holčiček mi tyto privilegii záviděly, proto mám ze školky spoustu špatných zážitků.

Pak jsem oslavila 6. narozeniny a to znamenalo školu, do které jsem se neuvěřitelně těšila, protože už od útlého dětsví jsem byla velice zvídavá a velmi těžce jsem nesla, že mě moji rodiče odmítli naučit číst nebo psát před mým nástupem do školy. Škola mě ani trochu nezklama, byla jsem z ní nadšená a to vydrželo přesně 2 roky. Ve 3. třídě totiž přišel zlom a já se setkala s šikanou. Nejdříve to bylo nevinné - děti si dělaly legraci z mého oblečení a podobných věcí, však to znáte. Jejich psychický nátlak však vzrůstal a já se konečně po několika měsících zhroutila a všechno řekla rodičům a poté učitelce (nebo na opak, tyhle detaily už jsou velmi rozmazané). Ta se zachovala profesionálně a celou třídu velmi hezkým způsobem setřela, což je vyděsilo natoli, že o sebe zakopávali, jak se snažili být první, kdo se mi začne omlouvat, dá mi nějaký malý dárek nebo se mnou zahájí konverzaci. Já byla samozřejmě v sedmém nebi a ačkoliv jsem si tu pozornost a náhly počet kamarádů užívala, hluboko uvnitř jsem věděla, že to všechno je jen přetvářka. Proto jsem se v 6. třídě rozhodla změnit školu a nastoupila jsem na gymnázium, kde jsem nemusela mít strach, že přijdu do již uceleného kolektivu. Bohužel, škoda už byla napáchána a já už nikdy nebylo to bezstrastné dítě, jako ve školce či v počátcích mých školských let.

Nemusím asi ani zmiňovat, že zkušenost se šikanou se podepsala na utváření nových přátelství na nové škole, takže jsem nezapadla tak, jsem si to představovala a prvních několik dní jsem doma probrečela. Časem se to zlepšilo a já dokázala pedstírat, že jsem normální 12.leté dítě, ale díky mým zážitkům jsem v některých ohledech předčasně dospěla.

Násedující roky mého života probíhaly docela normálně, ale o několik let později jsem zažila další ránu - můj milovaný dědeček mi zemřel na rakovinu. Velmi těžce jsem to snášela a něchtěla si připustit, že by opravdu měl umřít. Byla jsem přesvědčená, že to zvládne a uzdraví se. O to těžší to bylo, když jsem pak zjistila, že zemřel. Ještě před jeho smrtí jsem začala mít problémy ve škole, hlavně s angličtinou (ironie života, ale k tomu se dostaneme). I tato událost mě velmi poznamenala a já se ještě více stáhla do sebe, i když už to snad ani nebylo možné. Ale čas zahojí všechny rány a já bylo schopna jít dál, i když to pořád bolí. Protože tě mám ráda dědo a nikdy na tebe nezapomenu.

I poté jsem se musela vypořád s těžkými ranami osudu (a ne, nejdená se o pokus o dramatičnost), ale tím vás teď nebudu zatěžovat (čtěte "Na to ještě nejsem připravena. Ne že bych vám nevěřila, ale nevěřím vám ;-)). Jak už jsem dříve zmínila, měla jsem velké problémy s angličtinou. A proč to je ironií života? Protože právě angličtina se (doufejme) stane mý vysokošlským oborem. Já pořád říkám, že vyšší síly si s námy ráda zahrávají. A tím se dostáváme do současnosti, kdy se Ella "pečlivě" připravuje na maturitu a přemýšlí o své budoucnosti.

Pokud jste dočetli až sem, tak vám gratuluju, zasložíte si medaili. Ani já jsem nebyla ochotna si tento text po sobě přečíst. Snad si o mě hned na začátku nebudete myslet, že jsem naprostý psychopat a příště s epokusím o trochu opimističtější článek, který vás enbude nutit vyskočit z okna. Nějaké nápady?
Ella

 
 

Advertisement