About Ella

12. january 2015 at 19:49 | Ella |  About Ella

Tak mě napadlo, že si zasloužíte nejdříve poznat, s kým máte co dočinění, než se rozhodnete, jestli tento blog za něco stojí, nebo ne. Proto se v tomto článku dozvíte něco málo o mojí maličkosti. Nepovím vám úplně všechno, protože nechce, aby tento blog někdy našel někdo, koho znám, ale myslím, že informace, které se vým chystám sdělit, jsou více než dostačující.

Narodila jsem se v roce 1996, takže mi stále je "skvělých" 18. Celý svůj život jsem se na tento rok těšila, protože jsem si myslela, že v den svých 18. narozenin nějakým zázrakem dospěju, ale to se moje mladší já šeredně spletlo. Ale odbíháme od tématu. Narodila jsem se v menším městě a spoustu let jsem byla jedináček, i když jsem velmi toužila po sourozenci, kterého jsem se nakonec skoro v devíti letech dočkala, ačkoliv to nebyla moje vytoužená sestřička, ale bratr, který však byl tak roztomilý, že mi to v té chvíli bylo jedno.

Jak už jste si asi všimli, jsem příšerný vypravěč, takže budu neustále přeskakovat. Prostě se s tím smiřte. Jako každá malá holka jsem zbožňovala panenky Barbie a ráda si hrála na princeznu, čehož velmi rády využívaly mé učitelky v mateřské škole, kde jsem velmi často hrála všemožné princezny v rádoby divadelních představeních. Tehdy ještě blonďatá jsem tu princeznu možná trochu připomínala a spousta dalších holčiček mi tyto privilegii záviděly, proto mám ze školky spoustu špatných zážitků.

Pak jsem oslavila 6. narozeniny a to znamenalo školu, do které jsem se neuvěřitelně těšila, protože už od útlého dětsví jsem byla velice zvídavá a velmi těžce jsem nesla, že mě moji rodiče odmítli naučit číst nebo psát před mým nástupem do školy. Škola mě ani trochu nezklama, byla jsem z ní nadšená a to vydrželo přesně 2 roky. Ve 3. třídě totiž přišel zlom a já se setkala s šikanou. Nejdříve to bylo nevinné - děti si dělaly legraci z mého oblečení a podobných věcí, však to znáte. Jejich psychický nátlak však vzrůstal a já se konečně po několika měsících zhroutila a všechno řekla rodičům a poté učitelce (nebo na opak, tyhle detaily už jsou velmi rozmazané). Ta se zachovala profesionálně a celou třídu velmi hezkým způsobem setřela, což je vyděsilo natoli, že o sebe zakopávali, jak se snažili být první, kdo se mi začne omlouvat, dá mi nějaký malý dárek nebo se mnou zahájí konverzaci. Já byla samozřejmě v sedmém nebi a ačkoliv jsem si tu pozornost a náhly počet kamarádů užívala, hluboko uvnitř jsem věděla, že to všechno je jen přetvářka. Proto jsem se v 6. třídě rozhodla změnit školu a nastoupila jsem na gymnázium, kde jsem nemusela mít strach, že přijdu do již uceleného kolektivu. Bohužel, škoda už byla napáchána a já už nikdy nebylo to bezstrastné dítě, jako ve školce či v počátcích mých školských let.

Nemusím asi ani zmiňovat, že zkušenost se šikanou se podepsala na utváření nových přátelství na nové škole, takže jsem nezapadla tak, jsem si to představovala a prvních několik dní jsem doma probrečela. Časem se to zlepšilo a já dokázala pedstírat, že jsem normální 12.leté dítě, ale díky mým zážitkům jsem v některých ohledech předčasně dospěla.

Násedující roky mého života probíhaly docela normálně, ale o několik let později jsem zažila další ránu - můj milovaný dědeček mi zemřel na rakovinu. Velmi těžce jsem to snášela a něchtěla si připustit, že by opravdu měl umřít. Byla jsem přesvědčená, že to zvládne a uzdraví se. O to těžší to bylo, když jsem pak zjistila, že zemřel. Ještě před jeho smrtí jsem začala mít problémy ve škole, hlavně s angličtinou (ironie života, ale k tomu se dostaneme). I tato událost mě velmi poznamenala a já se ještě více stáhla do sebe, i když už to snad ani nebylo možné. Ale čas zahojí všechny rány a já bylo schopna jít dál, i když to pořád bolí. Protože tě mám ráda dědo a nikdy na tebe nezapomenu.

I poté jsem se musela vypořád s těžkými ranami osudu (a ne, nejdená se o pokus o dramatičnost), ale tím vás teď nebudu zatěžovat (čtěte "Na to ještě nejsem připravena. Ne že bych vám nevěřila, ale nevěřím vám ;-)). Jak už jsem dříve zmínila, měla jsem velké problémy s angličtinou. A proč to je ironií života? Protože právě angličtina se (doufejme) stane mý vysokošlským oborem. Já pořád říkám, že vyšší síly si s námy ráda zahrávají. A tím se dostáváme do současnosti, kdy se Ella "pečlivě" připravuje na maturitu a přemýšlí o své budoucnosti.

Pokud jste dočetli až sem, tak vám gratuluju, zasložíte si medaili. Ani já jsem nebyla ochotna si tento text po sobě přečíst. Snad si o mě hned na začátku nebudete myslet, že jsem naprostý psychopat a příště s epokusím o trochu opimističtější článek, který vás enbude nutit vyskočit z okna. Nějaké nápady?
Ella

 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Amy Amy | Web | 12. january 2015 at 21:14 | React

Tímto článkem jsi mi úplně vyrazila dech, jak jsi to sem všechno tak otevřeně a pěkně, i když scrderyvně, vypsala.

S mým příchodem do školky začala moje kariéra ''vyvrhela''. Jednou, když jsme ve školce spali, tak tam neměli jednu postel a já jsem musela být v takovém zámečku, kde byla postel. Všechny holky samozřejmě záviděly, i když teda nevím co. Mysleli si asi, že jim chci jejich princeznovský šatičky ukrást a ten jejich zámek s panenkama taky. Mnohem radši jsem něbo vyráběla, skládala anebo jsem si jednout hrála s jednou holkou na zloděje, což mé vztahy moc nevylepšilo. Děcka se tam se mnou nebavily, nebo mě spíš otravovaly. Vzpomínám si, že mě tam jednou otravoval o rok mladší kluk. Několikrát jsem mu říkala, aby přestal, ale on si pořád na mě dovoloval, tak mě po několikahodinovém nepřetržitém otravování ruply nervy a srazila ho vší silou na zem. Okamžitě začal brečet a ze mě se stala ta největší svině, protože jsem ublížila malému chlapečkovi, který nevěděl, že tohle se nemá. Nikdo se mě nesnažil vyslechnout. A tak jsem přečkala školku bez jakéhokoli přátelství.

Když jsem přišla do školy, tak moje vyvrhelství pokračovalo. Rychle se ukázalo, kdo s kým bude kamarádit, kdo bude třídní 'celebrita', a bylo jasné, že já to nebudu. Nakonec jsem se tam skamarádila s jednou holkou, se kterou jsem byla celých devět let nejlepší kamarádka, i když jsme měly naprosto jiné zájmy a byly jsme od sebe tolik odlišné, od těch ostatních jsme byly víc rozdílné. Mě bylo už od začátku víceméně jasné, že se tam s nikým nějak moc bavit nebudu, a přesto jsem se do školy těšila.

Dokonce jsem měla možnost se bavit s třídní elitou, ale jako jediná jsem nechtěla. Nebylo by to totiž normální kamarádství, ale jakýsi podivný vztah, kde bych byla jen jejich poskok, kterého kdyby nepotřebovali, tak by vykopli a nahradili někým poslušnějším. Děcka neskutečně štvalo, že za nimi nelezu, ale o to byli radši, když se k nim několikrát snažila vetřít moje kamarádka. Nakonec se jim její přítomnost ale tolik nelíbila, protože na společenském žebříčku byla ještě pode mnou až na dolní příčce, a tak zkončila zase u mě. Neskutečně jsem ji nesnášela za to, že se snaží k nim vetřít, že už jí nejsem dost dobrá, že potřebuje někoho lepšího, kdo se na ni stejně vyprdne. Nakonec jsme ale zůstaly kamarádky celý zbytek školní docházky a jak jsme nyní každá na jiné škole, tak jsme ztratily kontakt.

V druhém stupni jsem se také setkala se šikanou a to nejen slovní, ale i fyzickou. Nějak se to řešilo a nakonec jsem od toho kluka měla jakš takš pokoj, i když jsme jeden druhého vraždili pohledem. Začala jsem se tam bavit s nějakýma holkama z jiné třídy, ale bohužel to nějaké velké kamarádky nebyly. A zase byla šikana, ale tentokrát od žádného děcka, ale od učitele, který se ze mě snažil udělat nějakého blázna, který neví, co dělá, a dost se mu to dařilo. Nakonec jsem to nějak přečkala a i když mě to nesnesitelně sralo, tak jsem si z toho jinak nic nedělala, což učitela přestalo bavit a už mi naschvály nedělal. A aby toho nebylo málo, měli jsme v době mé sedmé třídy velké rodinné problémy, ze kterých jsme se postupně léčili.

Na střední jsem přišla jako nová do třídy, kde už se některé děcka znaly, což bylo pro mě ne moc dobré, a navíc skoro samí kluci, ale nakonec jsem pochopila, že je lepší třeba dvacet kluků než dvacet uječených krav, se kterýma si mám oficiálně co říct, protože jsem taky holka. Sice jsem se tam neměla s kým bavit, ale vůbec mi to nevadilo. Později jsem si tam našla pár děcek, se kterými se můžu aspon trochu bavit. A zase jsem se sezkala se šikanou - tentokrát s kyberšikanou a bohužel to nebylo od žádného spolužáka, ale od někoho, koho jsem až moc dobře znala.

Za svůj život jsem poznala, že je lepší okolo sebe nemít radši nikoho, než hromadu falešných kamarádů, kteří tě akorát využíjí. Už odmala jsem byla vychovávaná tak, abych nikomu nic nevěřila a neočekávala od nikoho nic dobrého, radši ani od své vlastní rodiny. A taky, že se většinou nehodí ukazovat svoje emoce a radši je lepší předstírat úsměv a spokojenost. Lidé když mě vidí, tak si myslí, že jsem spokojená, když se usmívám, ale většinou to jen předstírám anebo myslím na něco příjemnějšího, kde oni nejsou.

2 katka219 katka219 | Web | 15. january 2015 at 19:14 | React

Jsi mi moc sympatická a píšeš hezky čtivě. Obdivuju tvoji otevřenost a myslím, že máme něco společné:)Určitě tu nejsem naposled!:)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement